Úvodní stránka > Cestování > Kuba

Kuba 2012 - svatební cesta

FOTOALBUM: https://omraz.rajce.idnes.cz/Kuba_2012/

Na naši dovolenou jsme se těšili, jak na smilování. Jednak jsme snad ani jeden neměli v kuse skoro 3 týdny volna a hlavně to byla naše svatební cesta. Po první rychlé shodě, že svatebka by měla být do trochu vzdálenější destinace než je Evropa, jsme se trochu zasekli na tom, kam vlastně chceme. Já jsem orodoval za Kubu, Eliška za Mexiko a ve hře byla i cesta napříč Amerikou. Nakonec jsme se domluvili na Mexiku s tím, že uděláme Mexiko s několikadenní zastávkou v New Yorku, kde ještě kromě prohlídky města utratíme i veškeré úspory v outletech (a to se vyplatí). Problém vznikl, když nám několik známých řeklo, že mimo letoviska je to celkem o hubu a vzápětí se k chiméře začala připojovat i Česká televize, která hlásila nepokoje a vražedné čistky mezi policií a narkomafií. K tomu jsme si spočítali, že cesta přes New York začíná být mimo náš rozpočet a definitivně došlo ke konverzi na Kubu. Na Kubě mě vždycky lákalo poznat tamní režimní život, usměvavé a životaplné obyvatele, totální neznalost slova „spěch“, krásné barvy moře a plné svahy mogotes (tabákové plantáže). A to všechno chtělo poznat dřív, než budou „zkaženi“ kapitalismem a konzumem, že?

Pobyt na Kubě jsme zakoupili přes cestovní agenturu v Praze, která zprostředkovává nabídky německých cestovek. Původně jsme chtěli na Kubu na vlastní pěst, ale když jsme zjistili, že kompletní all inclusive pobyt je o 2 tisíce dražší než samotná letenka, tak jsme zvolili jistotu stolů plných jídel, barů plných pití s tím, že na místě nezůstaneme a stejně budeme cestovat. Jó, to byla představa!

Odjezd z Prahy

Díky „Rail and Flight“ lístku zdarma k zájezdu (umožňuje využít zdarma německé vlaky pro dopravu na a z letiště) jsme se rozhodli dopravit na frankfurtské letiště vlakem. Jednak jsme nechtěli riskovat při letištních přestupech ztrátu zavazadel (na Kubě si přeci jen moc toho oblečení člověk asi nekoupí) a vidina možného spánku ve vlaku byla taky fajn. Vlak z Prahy nám odjížděl ve 4:29 a odlet jsme tak měli akorát stihnout. Domluvil jsem tedy mamku, že nás v noci na Hlavák hodí. Mamce vypověděl budík na mobilu, takže jsme nakonec přijeli na Hlavák ve 4:10. Když jsme přiběhli do haly, abychom našli nástupiště k našemu vlaku, s hrůzou jsme viděli údaj: zpoždění 120 min. Promnul jsem si oči a vykročil do přepážky „Informace“, abych ověřil, že se fakt tabule neplete. Na Informacích mi řekli, že údaj zpoždění 120 min neplatí – ufff, super, takže letadlo stíháme – ne, ne, zpoždění už je 150 min. Kabooommm. České Dráhy nezklamali L. Takže plán B – voláme mamku, ať se pro nás vrátí na Hlavák. Bereme naše auto a vyrážíme do Frankfurtu naším autem. Totálně vyčerpaný parkuju na letišti a přesouváme se k terminálu. Tam už vše probíhá tak, jak má, takže usedáme do Boeingu směr Varadero a objednáváme si pivo.

Přílet do Varadera

Let byl super. Ve Varaderu nás přivítalo neobvyklé vlhko (neobvyklé pro pražany) a silný vítr. Teplota v deset večer cca 26 stupňů, takže člověk byl za chvíli jak minutové (sakra – vteřinové) lepidlo. Autobus od cestovky nás vyložil u hotelu, kde jsme měli objednaný bungalow. Protože si vzala kartu od pokoje k sobě, vstoupila Elda do pokoje první. Do teďka je neskutečně na tento okamžik hrdá (dokonce se mě několikrát ptala, jestli jsem to tady pořádně popsal), protože hned, jak otevřela dveře, střetla se z očí do očí s neskutečně velkým kokroušem neboli švábem, který se zrovna procházel po naší koupelně. Furt křičela: „musíš mu odtrhnout hlavu, jinak všechno přežije…“. Celkem jsem se bavil. No a druhý den ráno jsme se stěhovali přímo do hotelu (za lidový poplatek). Jinak to slovní spojení „lidový poplatek“ je ironií. Fidel s Raúlem se rozhodli totálně zahojit na turistech, takže konvertibilní měna, tzv. CUC je zhruba stejně drahý jako euro a každá kravina stojí 5 CUCů a například takový výlet do Havany s místní cestovkou stojí 80 CUCů (popis cen pak najdete na konci). Ceny jsou pomalu vyšší, jak v Evropě. Žádná levná Kuba... Pro místní jsou ceny stejné, ovšem na Kubě jsou měny dvě – konvertibilní pesos (pro turisty) a nekonvertibilní pesos (pro místní). Poměr je však ve prospěch národní měny obrovský a jako turista nemáte šance se a) dostat k národní měně b) když už ji máte, tak s ní něco zaplatit (pro místní jste cizinec, který nese drahé CUCy). Pořád mám pocit, že tady jsme tak trochu uzavřeni v nějaké zlaté kleci, která nemá s Kubou nic moc společného. Je tu čisto, teče teplá voda, jídla i pití je nadmíru dostatek. Že něco není úplně ok vám připomínají jen němečtí tatíci, kteří si tu platí Kubánky jako doprovod na celou dovolenou asi aby se při tropických bouřkách nebáli. Ještě štěstí, že mám taky jednu...

Za hranicemi všedních dnů

Další den jsme strávili u hotelové „pisciny“, kdy jsme v pravidelných cyklech střídali bar – moře - piscina a konečně jsme si rozvrhli i kam vyrazíme na výlety. Ač se to nezdá Kuba je sakra drahá pro cizince, ale to už jsem psal. Každopádně jsme si z úterý na středu půjčili auto a vyrazili (teď už to můžu říct) na nejhezčí výlet našeho pobytu na Kubě – do Viňales.

Cesta z Varadera do Viňales trvá cca 5-6 hodin autem a musíte projet Havanou. V půjčovně jsme si ráno vyzvedli úžasný čínský auťák, prej je skoro novej, má najeto akorát 30 tisíc, super kára. Z venku vypadalo celkem dobře, ale zpátečku se mi vždy podařilo dát až tak napotřetí a vydávanými zvuky mi připomínal dědovu Zástavu. Řekl bych, že jediné co číňani umí opravdu dobře je zkopírovat design a všechno hezky rozsvítit diodami, či neonem (pohled v noci na palubku celkem ušel). Dostali jsme 30 sec instruktáž, jak vyměnit pneumatiku, protože to se tu na děrovatých a zvlněných cestách celkem hodí - prej. Nasedli, zamkli rychle všechny dveře, nastartovali a šup šup do Viňales po jedné z autopist (dálnice). Dálnice do Havany byla celkem super, párkrát se člověk vyhnul dírám jak prase, ale jinak gut. Protože si kubánci moc nelámou hlavu s tím, co je levý a co pravý pruh, raději je vůbec na silnici nezakreslují, takže absolutní svoboda J. Další z rad v chytrém průvodci byla, že máme brát stopaře. Na Kubě to funguje tak, že každý kdo má volné sedadlo v autě musí brát stopaře. Je to součástí standardní dopravy obyvatel. Tak jsme hned po 20km vzali stopařku, se kterou jsem se snažil svoji lámanou španělštinou konverzovat a zjistil kolik má dětí a vnoučat. Eliška ji dala lízátko a byla pohoda. Pomohla nám projet Matanzasem (přes 100tis obyvatel) a protože tím svůj účel splnila, za městem jsme ji vyhodili (samozřejmě, protože dobrovolně chtěla). Pak už jsme po cestě do Havany nabrali už jen jednu paní, která si myslela, že ji hodíme přímo na pláž a když pochopila, že z dálnice neuhnu, tak si za 300 metrů radši vystoupila… Před námi tak najednou stála výzva všech „výzv“ (:-)) – projet Havanou s kubánskou mapou v ruce. Přijeli jsme v Havaně na první kruháč a rovnou jsme se ztratili. Fakt to nešlo, prostě tihleti tábakomilci, kteří místo Ramadánu drží Rumadán (a to celoročně) jaksi opomněli na značky. Nezbývalo mi nic jiného, než se jít zeptat (taková potupa pro chlapa), jak máme jet dál. Výsledek byl, že si k nám do auta vlezl takový ten tuplovaný černoch s masitou muskulaturou, který nám lámanou angličtinou vysvětlil, že nás navede na cestu z Havany (a pak nás podřízne a upeče :-)), když mu zaplatíme zpátky taxi, které stojí 18 CUCů. A že nám určitě nedoporučuje, abychom tu sami bloudili, protože by se nám mohlo něco v té slamové části stát. Tak trochu to na mě jako zapůsobilo – se přiznám – a souhlasil jsem ať je nám průvodcem. Kličkovali jsme tak skrz chudinskými čtvťmi a když se mě amigo zeptal, jestli nejsem trochu nervózní v uličce, která nikam nevedla, zavětřil jsem, že se dostáváme do velkého průseru a on vidí, že máme nervy v kýblu (tak a teď nás zapíchne a upeče...). Naštěstí začal rychle anglicky mluvit o tom, jak to je v Havaně s rusákama, španělama a se vztahem s Amerikou, aby nás mírně uklidnil. Začal vyprávět, že by se nám i mohlo něco stát, kdyby nám nepomohl atp., ale dobře to skončilo – vyložili jsme ho na domluveném místě, zaplatili a pokračovali mírně vystreslí dále hledajíce další dálnici se směrem na vysněné Pinar del Rio a Viňales. Trvalo to nějakou minutku, co jsme se museli znovu ptát jak dál, ale nějak jsme to dali a ulicí plnou ambasád (samozřejmě ta Ruská byla totálně nejhonosnější a po věži na Placa de Revolucion asi nejvyšší) jsme vyjeli z Havany.

Po dobrodružství s naším černým přítelem (jak naši každou větu končil souslovím „maj frend“) nastalo v zápětí hned druhé a to dostat se na tu naši dálnici. Značky skoro neexistují a proto jsme to riskli po poradě s navigátorkou vzít to naslepo. A povedlo se! Hurrrááá jsme na dálnici, stále mírně rozklepaní, ale šťastní. Před sebou dalších 160km do Pinar del Rio. Eliška už totálně zpocená začíná přiznávat, že s naším amigem měla zatím nejvíc sevřenou zadní část (a záda tím nemyslím) ve svém životě a uvolněná, že splnila svůj navigátorský úkol se jala rozbalit Horalku. Já stále se staženým žaludkem a vidinou dalších 3 hodin v autě na děrovaté dálnici jsem měl furt žaludek trochu na vodě, tak jsem slušně – slovy: já teď žrát nemůžu“ - odmítl. A udělal jsem dobře. Za pár kilometrů jsme totiž projížděli místem na dálnici – v tropické pustině – kde do silnice vyskočil chlapík, začal mávat rukama, ukazovat, že má tričko a čepici s nápisem Policia, pískat na píšťalku a ukazovat, abychom zajeli na stranu a zastavili. Zpomalil jsem a všiml si, že dál za stromem je zaparkovaný starý veterán a v něm 3 další masití černoši. Nějak se mi to nepozdávalo (i ten jeho mundůr), šlápnul jsem na plyn, objel ho a pokračoval dál. Za tento skutek jsem si od Elišky vysloužil pusu. Do teďka si myslíme, že nás ti modelové chtěli na pusté dálnici pěkně spořádaně okrást - jak o auto, tak o veškeré věci. Policajti rozhodně nejsou sami a buď jezdí v Ladách nebo v gazicích. Ostražitost je prostě nutná pořád nejenom kvůli ďuznám na cestě, ale i takovýmhle vykutálencům.

Pinar del Río

Zbytek cesty už byl ale v pohodě. Sice nám furt někdo skákal pod auto a pískal na nás a až ke konci dálnice jsme pochopili, že jsou to místní organizátoři dopravy (mají hnědou uniformu a jsou za tuto práci placeni státem), kteří když vidí poloprázdné auto, snaží se ho hned někým zaplnit, ale do Pinar del Rio jsme dorazili v pořádku. Tady jsme už viděli a cítili tu pravou Kubu. Město, které je postavené na obchodu s tabákem má dny své slávy už dávno za sebou. Každá budova se zdála, že každou chvíli spadne – snad jen kostel byl úplně v pohodě. Zaparkovali jsme, dali soukromou návštěvu zdejší továrny (manufaktury) na doutníky a jali se projít městem. Byl jsem totálně konsternovaný tím, jak byl všude šílený mumraj a spoustou černochů, že jsem se bál vytáhnout foťák z batohu a fotit. Asi si to budu dlouho zazlívat, ale díky tomu nemáme skoro žádné fotky z Pinaru a že by stály za to. No, příště nesmím být takovej přizdisráč. Co stálo za to? Třeba fronta na mýdlo, která vedla 100m před obchod, fronta na maso, fronta na léky (z venku vypadalo, že jich mají tak pět), holičství a jejich nástroje, super mercado se třemi umělohmotnými hračkami, jedním chlebem a asi 30ti flaškami s rumem. Prostě bylo toho hodně. Zastavili jsme se u kostela, abychom si trochu vydechli. Ačkoliv nejsem věřící, přeci jen je pravdou, že kostel je vždycky takovou oázou, kde člověk nemůže čekat nic zlýho (Honza Husů by asi nesouhlasil). Hrál si tam pán s malým klukem a protože viděl, že jsme cizinci dal se s náma do řeči. Byl to zatím jediný Kubánec, který mluvil úplně nádhernou spisovnou angličtinou.

Pokecali jsme o Česku, Kubě, politice a českých spisovatelých. Mimojiné nám řekl, že Kuba je jako krokodýl, přičemž Havana je zhruba uprostřed, kouká se směrem k hlavě a na zadek kašle – což je Pinar a jeho okolí. Postěžoval si, že spoustu informací před nimi stát tají a on to teď díky svým obchodním cestám zjistil. Jo, život je plný překvapení – že bychom zrovna tady narazili na inteligentního multilinguálního kubánce, který zná Česko mi fakt přišlo jako zázrak. Začalo se smrákat a tak jsme se pár lízátky, tužkami a pastelkami pro malého prcka vykoupili a rozjeli do Viňalesu, o kterém všichni mluví jako o karibském ráji na zemi.

Viňales

Přátelé, kamarádi, je to ráj! Vzali jsme po cestě další stopařku (ano, ano Eli – všichni si určitě všimli, že jsem zastavoval jen ženským...) a už příjezd stál za to. Vesnička Viňales se nachází v údolí tabákových polí. Kolem dokola vesnice jsou neuvěřitelné vápencové skály obrostlé tropickými stromy, královskými palmami a jinými plodinami. Na plantážích tam místní Caballos pěstují tabák, kafe, rýži, kukuřici, brambory a ovoce. Tabák z tohoto údolí je nejcennější komoditou – pouze z něho se dělají ty nejdražší doutníky, kterým se říká Cohiba. Nejen na to jsme se těšili, ale jelikož jsem den předem objednal ubytování u místní domorodkyně (Terko díky), těšili jsme se i na tento zážitek. A byla to bomba. Po celé té strašidelné jízdě jsme zaparkovali před malinkatým baráčkem, zatroubili a z něho vylezla naše další babička. Přivítala nás krásným úsměvem, který se rozzářil ještě víc, když zjistila, že na nás může mluvit jen španělsky, protože se nějak domluvíme. Ukázala nám naše postele v separé místnosti, zeptala, co nám má udělat k večeři (chceme čerstvou rybu), dala nám do ruky pivo (chceme víc) a řekla, ať se jdeme podívat do centra vesnice, že to tam neustále žije. Totální klídek, pohoda, usměvaví lidi, každý každého zdraví – žádní naháněči, žádní kuplíři, prostě ráj. Večeře byla tak pro 4 a když jsme viděli tu chudobu v Pinar, cítili jsme se trochu provinile, ale protože jsme nic celý den nejedli, pustili jsme se do toho. V hotelu ve Varaderu jsme měli pocit, že to, co jíme za ovoce je o třídu lepší než, co kupujeme v Praze. To, co jsme jedli u Yiyi (paní domácí) bylo tak o další 2 třídy výš než to, co nám servírují v hotelu. Takové sladké mango a ananas, výborná ryba, domácí bramborové lupínky, rýže, pivko – ufff. Odvalili jsme se na verandu (po cestě z kuchyně na verandu jsem předal panu domácímu dres naší repre, aby věděl, kdo tu byl) a sedli si do houpacích křesel. Yiya nám přinesla vlastnoručně udělané mojito (zase jako ostatní chutnalo tak nějak opravdově čerstvě) a stačilo pár zhoupnutí na křesílku a Elda počítala ovečky. Yiya nás stále přemlouvala, ať jdeme do centra, že se tam každý den tancuje na náměstí salsa a je to hrozně hezký, ale protože Eliška neudržela otevřené oči, byli jsme tam asi tak 5 minut a otočili to nazpátek do postele.

Druhý den jsme se vzbudili poďobaný komárama (mosquitos), ale v očekávání dalšího zážitku. Sjednali jsme si vyjížďku na koních do plantáží. Místní farmář nás v 9 vyzvedl a vyrazili jsme na cestu. Když jsme přišli ke koním a pochopili, že nás nikdo nepovede a normálně na koni pojedeme, začala se Elda zas potit a koktat. Vždycky říkám, že mám ženu, která se neustále směje a jsem za to šťastnej, ale i ten smích vyjadřuje její pocity. No a teď se začala smát tak, že bylo jasný, že má v kalhotech, u dětí by to asi přešlo v pláč, ale Eliška se držela .-). Hned první překážka stála pro nováčka za to - přejít potok a vyběhnout po bahně kopec. Můj kůň si představoval asi někoho lehčího, protože podcenil obutí a klouzavost místní červené bahnité půdy a hned při této první překážce se mnou seknul na zem. No a v tu chvíli jsem měl zas v kalhotech já, do té doby hrající si na kovboje. Kdyby tam bylo něco ostrého, tak mám asi po noze, ale vše dobře dopadlo, znovu jsem se vyhoupl na hřbet a začal od té doby na svého koně při každé situaci, která zaváněla mluvit. Můj kůň se jmenoval Grande (v překladu „Velký“). Byl nejvyšší, zkušený hnědouš se svojí hlavou. Elišky kobyla se jmenovala Pellota (v překladu „Míč“) a vyznačovala se tím, že všechny ostatní koně ráda provokovala, šla vždycky svojí cestou a když si nebyla jistá, tak napodobovala mého Grande (týkalo se hlavně nepředvídatelných zastávek na jídlo). Na výpravu se k nám připojili ještě 3 francouzi (2 muchachas y uno muchacho) a náš průvodce farmář Reinaldo. Taky byl šťastný, že rozumím, takže se jal zemědělského výkladu, co se kde jak pěstuje, proč, jak dlouho, kolik se dává státu (90% musí farmář odevzdat státu a 10% je pro jeho potřebu) atp. Naše čtyřhodinová jízda měla v poločase vyvrcholení – zavezli nás k jeskyni ve skalách, kde nás další místní farmář vzal cca 300 metrů do jeskyně, kde je přírodní vodní tůň, ve které jsme se mohli vykoupat. Místní jí říkají „piscina natural“ – přírodní bazén ve velikosti cca 3x10m. Tohle byl zážitek k nezaplacení. Po cestě k bazénku jsem zahučel nohou do díry, kterou vytvořila tekoucí voda, takže jsem ji i ruku měl pěkně sedřenou a celkem dost to bolelo (už druhý pád, málem na umření :-)). Ale koupání v temné jeskyni s baterkama a malým ohýnkem bylo fakt hustý. Po cestě nazpátek jsme se pak zastavili u místního farmáře, který pěstuje tabák a ten nám vysvětlil celý proces sbírání, sušení, fermentace a na závěr před námi ubalil jednoho doutníka a s náma ho vykouřil – sakra lepší než celá fabrika na tabák… Jeho stará nám mezitím z guave vylisovala džus (pro všechny s rumem kromě mě, protože jsem pak řídil) a protože jsme pospíchali nazpátek do Varadera vrátit auto museli jsme se rozloučit a pokračovat dál. Reinaldo věděl, že nemáme moc času a tak začal koně víc pobízet a ti rádoby líní tvorové se dali do běhu – Elda začala pištět a já si začal užívat pocitu, že jsem fakt dobrej kauboj. Rozloučení s Reinaldem pak celkově proběhlo ve vyšší tónině, předali jsme mu s vděkem otěže a vyrazili směr Varadero. Teda ještě nejdřív se vyrovnali s Yiyou a napsali ji do knihy návštěv vzkaz pro další návštěvníky. Neodpustil jsem si i odkaz dalším generacím (Komunisti jsou svině a komunismus je svinstvo).

Tentokrát nám 5-ti hodinová cesta zpět utekla celkem rychle a bez větších problémů. Brali jsme neustále nějaké stopařky (ty kubánky jsou fakt hezký, když jsou mladý) a tak jsme všude projížděli naprosto v pohodě. Večer jsme se naložili do hotelového bazénu, zapálili se farmářův doutník a poslouchali animátorské představení „Cuba“ a sakra si to všechno užívali. Jóóó, to bylo zážitků, jako kdybychom byli pryč týden a ne dva dny…

Ale mám pocit, že vám ještě dlužím popis typického bydlení Kubánské rodiny tak, jak jsme ho poznali. Tákže: dům je pouze přízemní, patra se dělají jen u bytovek. Malinkatá verandička, na které jsou standardně židle pro sezení (v našem případě byly houpací). Z vchodových dveří rovnou vstoupíte do obýváku a až za ním je kuchyň. Další místnosti jako je koupelna se záchodem (většinou v jedné místnosti a teplá voda je jen vymoženost), ložnice, jsou buď dál za obývákem nebo vedle obýváku. V každé místnosti je okno, které je tvořené dřevěnými rámy a dřevěnými žaluziemi přímo v okně. Okno nemá sklo (to najdete buď v hotelech nebo ojediněle některých činžácích). Středobodem celého bydlení je ale televize sídlící v obýváku. Má tu nejdůležitější roli v celé rodině a vlastně v celém socialismu. Zprostředkovává zábavu (jeden program se opakuje i 3x denně) a základní informace, které se mocní uvolí zveřejnit. A když říkám základní, tak tím myslím základní. Například pokud se zeptáte kubánce na to, jaké bude zítra počasí, tak odpoví, že neví. A když se ho zeptáte na předpověď, tak nechápe na co se ho ptáte, protože nikde v TV takovou informaci nedostanete. Prostě dneska je tak, jak je a zítra bude tak, jak bude. Umístění TV není náhodné. Kubánec tak může sledovat obrazovku a zároveň otevřenými dveřmi (ty se skoro nezavírají) nebo velkým centrálním oknem i co se děje venku a jestli je tam větší zábava, protože pak se jde ven.

Zpátky ve Varaderu

Další den ráno jsme spočítali ztráty a zjistili, že nemáme moc peněz na další cestování a budeme muset vážit, kam se ještě podíváme. Eliška zjistila, že ji v noci volalo nějaké divné číslo 00514. Hned jsem to převedl do vtipu, že asi volal Fidel, že nás zve k němu na večeři a můj telefon nefunguje, tak volá přes její číslo a jaktože jsme se nestavili, když jsme projížděli Habanou. Faktem ale bylo, že mě napadla i verze, že tajní agenti rozluštili můj vzkaz dalším generacím, který jsem nechal v sešitě u Yiyi. Elda někde v průvodci našla, že je tu ve Varaderu ještě cestovka, která zajistí celkem hezký výlet podél řeky a vyplatí se to. Obloha byla vymetená, takže rozhodla, že po snídani vyrazíme cestovku najít a výlet objednat. Tak a teď vám zkusím popsat, jak celé dopoledne vypadalo podle Elišky – „šli jsme na krásnou vycházku městem s cílem najít cestovku. Bylo to celkem daleko, řekli nám, že to stojí dvojnásobek než, co bylo napsáno v průvodci a protože to bylo fakt daleko od našeho hotelu a mě boleli nožičky, tak jsme si vzali takové to vozítko za pár CUCů, aby nás přivezlo zpátky a mohli jsme se jít ještě před obědem vykoupat do moře“.

No a teď, jak jsem to dopoledne viděl já: „venku bylo konečně nádherně vymeteno. Sluníčko pálilo a bylo šílený vedro. Ale to né, abychom se váleli u moře s Cuba Libre, my musíme jít na takovou debilně dlouhou procházku po smradlavým městě, abychom se dozvěděli, že to, co chceme je totálně předražený a zaplatili si nazpátek tágo, místo toho, abychom si za ty prachy pronajali třeba skútr a zablbli si na motorce. Fakt supr dopoledne!

No ale sluníčko pálí dál a Eliška se začíná osmělovat a postupně si různě rolovat ty zbytky plavek, které na sobě má – prý aby neměla bílá místa. Na moji reakci – „vždyť to stejně nikdo neuvidí“ kontrovala bez mrknutí oka – „já jo“. Tak jsem jí začal říkat po kubánsku „Prsarýto“, což se jí hrozně líbí a sama si tak občas i říká. Přeci jen je hezké požádat svou milou, aby skočila na bar pro něco dobrého větou: „Neskočila by Prsarýta pro dvě pivka?“. A Prsarýta odpoví: „Prsarýta skočí, ale pak si zahrajeme ty karty, jo?“. A tak drsný kovboj pak sedí s pivem v ruce a hraje Prší... Krásná to představa, že? :-)

La Habana

Po Předchozí zkušenosti z projíždění Havany jsme se rozhodli, že tentokrát zkusíme místní cestovku Cubatur, aby nám kouzla Havany a své hlavní město představili ti nejpovolanější. Havaně se říká „živé muzeum aut“ (neboli konzervárna). De facto podle konzervány lze popsat novodobé dějiny země – první období patří americkým krasavcům (mluvím stále o autech, ženy...), do kterých se vejde celá kubánská rodina (to je spojeno s obdobím vlády Batisty, kterého Eliška překřtila na „baptistu“), pak Ladové období spojené s Fidelem a jeho přátelstvím se Sovětským svazem (a jak mi všichni dobře víme – se Sovětským svazem, přišla bída na zem). Lady dostávaly aparátníci za příkladné pracovní hurá tempo přímo od státu v době, kdy kubánský rozpočet stál na výměnném obchodu a vzájemné spolupráci se Sovětským svazem. Nyní je období čínských draků typu Geely apod. Jezdí jich tu také celkem dost, ale problémově se na ně shání náhradní díly, takže nedosáhli oblíbenosti podobné americkým velkoautům a tutově spolehlivé Ladě (nejeden amerikánec jezdí s motorem z nějaké rozebrané Lady). Jednoznačně ale nejspolehlivějším a nejrozšířenějším dopravním prostředkem je povoz s výkonem 1 kůň (či kobyla). Bohužel je to stejně jako s auty – o nějaké se místní starají dobře a nějaké bohužel nechávají celkem dost svému osudu. Ale zpátky k výletu: od ranního nástupu (v 8:30) do výletního autobusu plného turistů z celého světa (Kanaďani, Amíci, Filipínci, Holanďanky, Němci, Češi) však začalo být jasné, že jsme se stali opravdovými Účastníky zájezdu. Průvodce Julien si patrně spletl autobus, protože od první minuty jsme si připadali jak ve one-man-show. Během hodinové jízdy jsme se dozvěděli asi 20 vtipů na američany (například: před rokem vyměnili v celé Kubě splachování na záchodech. Nově všechny dělají zvuk „buššššššššš“ - nebo tenhle: Jak v Číně říkají sexuálnímu skandálu? Klin-tooon), pár vtipů ze života kubánce, pár vtipů na kanaďany a nakonec mu to trvalo, ale vymyslel i vtip na čechy, který nám zopakoval asi 3x, protože na něj byl pyšnej a hrozně se mu sám smál (vtip se týkal toho, že nemusíme všude platit cash, ale můžem i check…). Pak už jel jen vtipy na svoji tchýni, což většina osazenstva (ženy) moc nekvitovala a musím říct, že i já tento způsob vtipu začínám vnímat jako nešťastný neb mám super tchýni (snad jsem to nezakřikl a jestli si to čte, tak k Vánocům si přeju Playstation...). Asi chtěl celej autobus navnadit na své budoucí varietní vystoupení v Havaně, ale řekl bych, že celej autobus spíše na... –píp–. Okamžitě se mi vybavila parafráze z filmu Účastníci zájezdu, kdy jsem si v duchu říkal – ještě řekneš jeden vtip a rozmlátim ti palubní mikrofon, čumáčku… Ale nebyl by to náš výlet, kdyby se něco nestalo – a tentokrát ne moc příjemná záležitost. Jeli jsme do mírného kopečka na silnici a proti nám z kopce jel mlaďoch na povozu s koněm. Koně ale neuřídil a kůň i s povozem vběhl pod náš autobus. Byla to rána jak prase i když řidič stihl skoro zabrzdit. Museli jsme čekat na nový autobus. Protože celou nehodu podle policie bude muset zaplatit tatík toho mlaďase a jedná se o farmáře jehož majetek tipuji byl pouze ten kůň, vybrali jsme v autobuse nějaké peníze a dali mu je na přilepšenou. Kůň stál sice celou dobu na svých, ale bylo vidět, že je v šoku a je zraněný. Zbývá nám jen doufat, že to dal. Sílu okamžiku a důležitost tohoto zvířete pro kubánce jen potrhuje fakt, že jeden z policajtů, kteří na místě zasahovali se u toho rozbrečel. No nic.

Protože jsme tak ztratili 1 hodinu z exkurze, začal to Julien brát celkem hopem. Celé dopoledne nás akorát vozil bus a on nám povídal o tom, jak na Fidela bylo spácháno něco přes 600 atentátů a proto nyní nikdo neví, kde žije. Ukázal nám starou Havanskou pevnost, ze které každý den od dob „baptisty“ střílí salva z kanónů v 19:00 a kubánci si podle toho mohou nařídit hodinky (vlastní-li je). V pevnosti sídlí 6000 vojáků a lze ji tak považovat za největší kasárna v zemi. Pak jsme zamířili na Plaza de Revolucion odkud Fidel pronášel své 6-ti hodinové projevy a kde nyní pracuje Raúl (pozn. pro bráchu – ne fotbalista Schalke, ale starej páprda a bratr Fidela). Náměstí ohraničují nejdůležitější ministerstva v čele s Ministerstvem obrany. No a následoval zájezdní oběd s lidovou živou hudbou, aby se nám lépe žvýkalo a po obědě pěší prohlídka staré části Havany. Upřímně musím říct, že nám vlastně ukázal asi tak 100m2 z celé Havany, která je jediná opravená díky Unescu (i když si stěžoval, že Unesco dalo málo peněz a proto musí Kubánci střádat sami – ach ta propaganda...). Nutno podotknout, že tato část Havany je opravdu hezky opravená, plná barů a starých domů ještě pamatující vládu Španělů a zlaté období amerických casinos s týpkama jako Al Capone. Jako všude je ale taky sakra předražená. Viděli jsme Kapitol, ve kterém v současnosti sídlí jedno z dalších ministerstev, byt Ernesta Hemingwaye, budovu opery, divadla a tak dál. Zbylá část Havany je spíše slum, junk, ale o to více autentická a živá. Až nyní vidím, jak černoši-naháněči v centrech takových měst znechucují a kazí turistům dojem. Okamžitě bych je u nás z toho václaváku vyhnal. Tohle se přece dá dělat kultivovaněji, ne? Každopádně jsme se s Eliškou na sebe podívali a jednoznačně shodli, že pokud ještě někam pojedeme, tak jednoznačně radši sami po vlastní ose, než se super organizovaným zájezdem. Možná nebudeme znát všechna historická fakta, ale svoboda je svoboda. Ty dvě hoďky, které jsme tam dostali jako osobní volno na procházku jsme věnovali nejprve pořádnému mojitu v renomovaném baru, výměně valut ve směnárně a krátké procházce. Z nejzajímavějších faktů bych vybral tato:

Architektura v Havaně je rozmanitá, skoro žádný dům není stejný. Je to především dáno tím, že přístav navštěvovalo spoustu mořeplavců a obchodníků.
Čím větší dveře dům měl, tím zámožnější majitel ho vlastnil. Dřevo bylo na Kubě velice vzácným artiklem a proto byly takové dveře velice drahou záležitostí.
Před budovou tehdejšího gubernátora Kuby (španělský kolonizátor) je široký chodník vydláždění dřevěnými kostkami. A důvod? Nemohl spát. Do jeho sídla jezdilo spoustu gard, návštěv a jiných poddaných, jejichž koně neuměly tiše našlapovat na dlažebních kostkách. Nechal je tak vytrhat a nahradit dřevěnými.
Havana měla i jednou v historii ve svém čele ženu. Někdy ve 14. století (asi tak).
Havana má první podmořský tunel. Je zhruba kilometr dlouhý a razila ho francouzská společnost, která později postavila tunel pod La Manchským průlivem. Tady to brali jako test.
Na Kubě je pouze 1 McDonald. Na Guantanamu.

Zpět v all-inclusive

A je tu další krásný den bez mraků. I když jeden z nás dvou spal přeci jen lépe. Paní Eliška si včera lokla trochu toho karibského moře, u all-inclusive zájezdu se na bufetu neženýruje, takže na talíř přijde spoustu exotiky, vykouřila se mnou doutník a zalila ho dvěma cuba libre a dvěma piňa coladama a výsledek? Z Prsarýty máme Posralítu. Ale pan doktor Otinho naordinoval režim pivka a méně jídla a vypadá to, že zítra vyrazíme na další dobrodružství v pořádku – tedy pokud něco nestihne mě, protože v dnešních velkých vlnách jsem dal karibské loky dva…

Výlet k pomníku Le Che a perle jižních moří

Tak je to tu. Asi to pivo s kombinací tropického ovoce, nebo nevim, ale na záchod už lítáme oba. Po organizovaném zájezdu se vracíme k původní formě cestování – tedy půjčujeme si „Geelyho“, s přehledem řadím zpátečku, pak jedničku a vyrážíme na druhý cíp Kuby, než jsme zatím cestovali. Dnešním cílem je stihnout prohlídku Santa Clary – města první vyhrané bitvy Che Guevary nad nenáviděným diktátorem Batistou (pro Elišku Baptistou) a město Cienfuegos jehož přízvizko jste vyluštili z nadpisu. První zajímavostí na cestě je město Cardenas, asi 20km vzdálené od Varadera. Jedná se o celkem velké město jehož obyvatelé jsou především tvořeni pracujicími ve Varaderu. Stačí vyjet sem, aby člověk poznal opravdovou Kubu na rozdíl od nablýskaného Varadera. Bordel, skládky na konci každé ulice na kraji města, nefunkční kanalizace, chaoz na silnici (až se vám to i líbí) jsou znakem tohoto města. Docela by mě zajímalo, na co všechny ty uklízečky, kuchaři, barmani myslí, když po práci opouští nablýskané Varadero a jedou domů do Cardenasu – úplně odlišného světa. Z Cardenasu jsme se trochu složitě, ale už více otřele vymotali a pokračovali v hledání Autopisty (dálnice) vedoucí do Santa Clary. Po cestě míjíme několik vesniček s chatrčemi, polí s kresbami vůdců Kuby a spoustu opálených lidí. Dokonce míjíme supermoderní (teda na Kubu supermoderní) obrovské pole se zavlažovacím systémem, u kterého vítá billboard s panem Leninem, pravděpodobně jeho kolchozy byli inspirací i zde. Po více jak 200km vjíždíme do Santa Clary. Je to asi jediné místo, které má perfektní značení. Značení vedoucí k památníku Che Guevary… Hned je jasné, že na toto místo má povinnou vyjížďku každý spořádaný občan. Před obrovskou sochou Le Che se vypíná velice prostorná plocha připomínající čínské námětí Nebeského klidu – tedy samozřejmě menší). Dostatek místa na parkování autobusů i aut, perfektně upravená zeleň, připravená propaganda a hlavně všechno zdarma (i bez CUCů na spropitné). Prostě je nadmíru jasné, že prohlídka zde je na výsost podporovaná a chtěná kubánskou vládou. Vedle památníku je malý parčík, kde hoří věčný oheň a jsou zde pomníky padlých revolucionářů z řad trupy velkého Le Che. Celá revoluce a válka proti Batistovi začala vlastně zde. Zde proběhla první bitva, kterou vedl „Comandante Che Guevara“ a o Santa Claře se mluví jako o prvním osvobozeném městě. Patřičnou hrdost kubánců a asi hlavně Fidela na tento okamžik je zachycena snad v nejhranější oslavné písni o Che Guevarovi (www.youtube.com/watch?v=po09lcDxXIA). Přímo v pomníku je pak muzeum věnované guerilla válce a samotnému Che Guevarovi. Je zde umístěno spoustu fotodokumentace ze života Che – od mládí, jak vyrůstal v zámožné rodině v Argentině, po doktorská studia a samotné válečné tažení na Kubě s Fidelem. Muzeum je doplněné o autentické předměty jako například zbraně, které vojáci používali, uniformu Che, kleště, kterými trhal svým vojákům zuby, dopisy s Fidelem, Fidelovi zásadní řeči národu anebo bizarní čepici se socialistickými hesly, kterou nosil Che při tzv. dobrovolně-pracovních víkendech, které vyhlásil, když pracoval jako ministr ve vládě Fidela Castra. Hned vedle muzea je další prostor „Memorial“, kde leží ostatky nejzasloužilejších vojáku v bitvě o Santa Claru v čele s ostatky velkého Le Che, které Kuba získala v devadesátých letech 20. století z Bolívie, kde byl Che popraven za protistátní činnost.

Po prohlídce jsme splavení naskočili do auta a hupky šupky na jih do Cienfuegos. O perle jižních moří jsme slyšeli hodně. Jestli jsou nějaká místa, která nám místní doporučovali vidět, bylo to údolí v Pinar del Rio, Cienfuegos a Trinidad, ačkoliv u Trinidadu každý hned dodává, že z města, kde se zastavil čas v 16. století si začínají dělat velký business houfy „naháněčů“. Proto jsme díky našemu omezenému času zvolili poklidnější, taktéž Unescem podporovaný, Cienfuegos. Trinidad bohužel neuvidíme, ale Cienfuegos fakt stojí za to. Unesco prohlásilo Cienfuegos za dědictví architektury. Město navrhovali a stavěli především francouzští a španělští architekti, což se projevilo v prostornosti ulic, jejich řazení, překrásném náměstí a dech beroucímu hřbitovu. Při procházce jsme zabrousili do už ne tak upravených uliček, kde po silnici honili místní opálení hoši merunu. Věkové složení týmů bylo tak od 6-ti do 12-ti let. Tak jsem mezi ty mistry vlezl a vyhlásil soutěž, kdo udělá nejvíc nožiček. Protože jsem chtěl dokázat, že jsem také opálený, svlékl jsem svůj dres české fotbalové reprezentace a předal ho jako trofej nejšikovnějšímu z děcek. Dres okamžitě putoval k tomu nejsilnějšímu, ale jeho pohled na dres s otevřenou pusou a zvukem „uuuuuááááááá“ znamenal, že někdo bude mít dlouho radost. Okamžitě to zaznamenala celá ulice a najednou se na ulici rojili tatíkové, strejdové, kteří si dres prohlíželi a protože začali ukazovat našim směrem, radši jsme přidali do kroku a vydali se zpátky na náměstí. Ale zpátky ke hřbitovu - nejsem žádným příznivcem těchto míst (na hřbitově jsem byl párkrát, opravdu, jen když to bylo nezbytně nutné), ale pokud někdy do Cienfuegos zabloudíte, určitě se jděte na místí hřbitov podívat. Je to nádherné místo, které tiše vypráví příběh tohoto slavného starobylého přístavu. Měli jsme štěstí, protože na hřbitově se pohybovala domorodkyně Carmen, která se ujala lámanou angličtinou vysvětlovat, že se snaží tento hřbitov zachránit – jak po materiální stránce (restaurování je fakt nutné a spoustu hrobů se doslova potápí a propadá), tak po stránce duchovní (zjišťuje, kdo je zde pochován, jaké byli jejich osudy a přispění ke slávě města atp.). Vysvětlila nám, že v celé Kubě se lidi pochovávají do rakve, po dvou letech se těla vyzdvihnou a kosti se uloží do menší truhly, aby bylo více místa v hrobkách. Jediné místo, kde se mohou lidi nechat zpopelnit je Havana a musí na to mít speciální povolení od úřadů. Byla tak unešená svým povídáním, že přímo hltala okolní vzduch a při jednom takovém mocném kyslíkovém vtažení nasála nic netušící kolem letící mušku, takže jsme i na takovém místě zažili trochu toho smířlivého ticha. Po prohlídce jsme Carmen nalodili a odvezli za svým synovcem. Při zpáteční cestě jsme už nic zajímavého nezaznamenali.

Zbylé dny jsme již proflákali u moře. Kouřili doutníky, popíjeli, plavali, hráli ping-pong a dělali další nezajímavé věci (jako třeba pravidelně navštěvovali WC). Párkrát jsme si půjčili šlapadlo, abychom si zaskákali na volném moři. Vždycky když jsem lezl pak nazpátek na šlapadlo, Elda se smála, že se plácám, jak vorvaň. Dokonce mě přitom natočila, takže jsem rád, že nemá žádná fejsbuk nebo něco takového, aby to hned nesdílela... Ale udělali jsme i pár takových těch kýčovitých fotek a to vám sem za trest prdnu (vč. vorvaně):

Cesta zpět do ČR byla v pohodě. Na letišti ve Varaderu jsme ještě utratili poslední eura za kubánské doutníky (nějaký „kamarád“ nám poradil, ať je tam nakoupíme, že je tady v pohodě prodáme), které nám nyní leží v lednici a fakt nevim, co s nima. Takže pokud někdo máte někoho, kdo to ocení a je ochoten si je koupit, tak dejte vědět – no, trochu socialistické komerce nakonec neuškodí. Chtěli jsme přivézt i něco jiného, ale opravdu není co. Jedinými artikly tak ve 21. století stále zůstávají pouze kubánský rum a kubánské doutníky.

Tím končí naše komédie. Zlo prohrává, dobro žije...:-) No ale fakt - tím se naše pouť po Kubě končí. Stejně jako se neumím moc loučit, neumím ani pořádně ukončit takové povídání. Proto se to pokusím shrnout asi nějak takhle: kubánky dobrý, jídlo dobrý, doutníky bomba a rum super, protože přes to, kolik jsme ho vypili si furt všechno pamatujeme. Prostě líbánky se vydařili :-).

Kuba suma sumárum novomanželů Mrázovic:

Vykouřených doutníků – 6 Vypitých cuba libre – 56

Vypitých mojitos – 4 Vypitých kubánských piv – 10 litrů

Vypité vody – 3 litry (z toho 0,4 slané nalokané z moře)

Štípanců od moskytů – nespočet Najetých km – 1686

Nabraných stopařek – 6 Kolikrát jsme se báli, že jsme měli stažené půlky – 4